V panoráma města vyniká již z dálky viditelný gotický děkanský chrám, který je situovaný v nejvyšším bodě návrší (na severní straně náměstí), a honosná pozdně gotická budova radnice, v jejíchž prostorách je umístěna expozice Husitského muzea a vstup do táborského podzemí. Žižkovo náměstí obklopují architektonicky cenné měšťanské domy - Škochův dům, dům čp. 12, 13, 16, 17, 18, 19, Lichvicovský dům a Ctiborův dům. Uprostřed náměstí se vyjímá renesanční kašna a pomník Jana Žižky z Trocnova.

Děkanský kostel Proměnění Páně na hoře Tábor

Název hlavního táborského kostela odkazuje na biblickou symboliku, tolik důležitou pro zakladatele města. Na vrchu Tábor nedaleko Genezaretského jezera v Palestině byla podle evangelia před zraky jeho učedníků proměněna Ježíšova podoba na znamení, že je Synem božím.

Na místě dnešního děkanského chrámu stával do poloviny 15. století dřevěný kostel, jenž připomínal dobovým zahraničním návštěvníkům spíš stodolu. Ke stavbě nové důstojnější svatyně se přistoupilo někdy koncem 15. století. Táborští povolali kamenického mistra Staňka z Menšího města Pražského, aby vypracoval projekt a řídil výstavbu chrámu. Kolem roku 1512 dokončil interiér kostela v podobě síňového trojlodí se síťovou klenbou, nesenou osmibokými sloupy. Presbytář zaklenuje vzácná sklípková klenba. Budova chrámu tedy vznikala společně s radnicí v pozdně gotickém stylu. Díky pozdějším stavebním úpravám však nese stopy dalších historických slohů. Plášť chrámové stavby doplnily z vnější strany renesanční štíty. Gotická věž vyrostla o renesanční ochoz a v roce 1677 se dočkala trojstupňové barokní báně, navržené architektem Giovanni da Capaulim. Na konci minulého století se pokusil architekt Josef Mocker obnovit středověkou podobu chrámové stavby její úpravou v gotickém duchu.

V letní sezóně je možno vystoupat na kostelní věž, ze které je krásný výhled na město i okolí. Na věž vysokou 75 metrů vede 200 schodů, cestou nahoru je nutné podlézt zvon vážící přes 2,5 tuny.

Stará radnice

Táborská radnice se řadí k nejvýznamnějším památkám pozdní gotiky v českých městech. S jejím budováním se začalo pravděpodobně v prvních letech 16. století, kdy městská rada nechala strhnout tři domy na západní frontě náměstí. Uvolnil se tak dostatečný prostor pro vybudování monumentální radniční budovy. Rozlehlá stavba čtyřmi křídly obklopovala malé nádvoří, otevřené náměstí prostornou síní se širokými lomenými oblouky portálů. Odtud vedl přes schodiště a kamenný ochoz vchod do patra, kde se nacházely hlavní radniční místnosti.

Velký sál, nazývaný též "palác", je oprávněně pokládán za historicky nejcennější veřejný interiér v Táboře. Vznikl odstraněním větší části původního druhého patra a zaklenutím vysokého prostoru dokonale zvládnutou síťovou klenbou. Tíhu klenby svedl její architekt jednak do bočních stěn haly, a jednak do dvou štíhlých vícebokých sloupů. Estetický dojem podtrhují drobné plastiky, jež zdobí konzoly a svorníky klenby. Dvě mužské hlavy na jednom ze svorníků podle tradice zobrazují Jana Žižku a Prokopa Holého, nejslavnější hejtmany táborských polních vojsk. V síni umístěný znak města byl vytvořen na základě městské pečeti udělené Táboru císařem a českým králem Zikmundem Lucemburským v roce 1437. Jde o náročnou keramickou práci, která vyžadovala nevšední řemeslnickou zručnost. V rámu znaku najdeme i plastiku Jana Husa, jedno z prvních vyobrazeních věhlasného církevního reformátora. Městský znak spolu s erbem Českého království na jednom z klenebních svorníků zdůrazňuje majestátnost prostoru. Naopak drobné pozlacené sošky, zdobící žebra klenby, ukazují, že naši předkové měli i smysl pro humor a ironii. K postavičce muže s nahou zadnicí a výmluvným gestem se váže bajka o rozhořčeném staviteli síně, který se takto chtěl pomstít táborským radním za jejich lakotu, s jakou odměňovali stavitelovo úsilí.

Stavbu radnice byla dokončena kolem roku 1521. Ve druhé polovině 17. století byla budova, poškozená předchozími válečnými léty, barokně upravena. Roku 1878 se pokusili vrátit radnici opět její pozdně gotický charakter, historizující úpravou.

Zatímco v přízemí budovy se nachází vstup do sítě podzemních chodeb, sály radnice dnes slouží expozicím Husitského muzea i k pořádání významných kulturních akcí.

Stará radnice je prohlášena za národní kulturní památku.

Pomník Jana Žižky z Trocnova

Slavný husitský vojevůdce sehrál důležitou roli v budování města i při vzestupu moci a slávy husitského Tábora.

Žižka přišel na Tábor v době, kdy se začaly vyměřovat ulice a náměstí a kdy vznikaly základy hradeb i domů prvních měšťanů. Tehdy však již měl za sebou první slavné vítězství a pokořit nepřítele se mu podařilo ještě v řadě velkých bitev, takže zůstal až do své smrti (v roce 1424) neporažen. Ačkoli nakonec z Tábora odešel, položil základy organizaci života města a zejména táborských polních vojsk.

V době probuzeného národního vědomí na konci 19. století se městská rada rozhodla uctít Žižkovu památku vztyčením jeho sochy na náměstí. Původní bronzový projekt vypracovaný tehdy začínajícím slavným sochařem J. V. Myslbekem se nezdařil. Zanedlouho po svém odhalení v roce 1877 musela být socha kvůli vadě použitého materiálu snesena. Později ji nahradila pískovcová socha, kterou roku 1884 zhotovil Josef Strachovský. Na podstavci pomníku jsou vyznačena místa Žižkových vítězných bitev. Nápis na pomníku navrhl velký český historik a výborný znalec husitské epochy František Palacký.

Táborské kašny

Zásobování města vodou

Tábor vyrostl na vysokém skalním ostrohu jako pevnost, která měla především ochránit své obyvatele, vody se zde ale nedostávalo. Ani po vybudování údolní nádrže Jordán (1492) nebylo snadné dostat vodu o 32 metrů výše do městských kašen. Táborskému mistru Janovi se to ale podařilo. Jak přesně jeho stroj vypadal, nelze s určitostí říci, protože jeho část shořela při velkém požáru v roce 1559. Pravděpodobně byla voda jímána pod přehradní hrází do čerpací stanice - vodárny (vodárenského mlýna) a po vytlačení vodním strojem - čerpadlem do vodojemu ve vodárenské věži rozváděna nejprve do protipožárních rybníčků a později ke kašnám.

První táborská vodárna pochází ze začátku 16. století z roku 1508 a je označována jako obecní vodárenský mlýn. Stavba i stroje byly v dezolátním stavu, takže docházelo k neustálým opravám. Navíc přísun vody do města nestačil pokrývat potřebu, proto obec hledala i jiné řešení.

V letech 1868 až 1872 byl prověřován záměr možného odběru vody z řeky Lužnice, uvažovalo se o zadání hydrogeologických průzkumů, byly zvažovány návrhy čistících zařízení (sedimentační jímky) i ekonomické rozvahy o dopravě vody (parní čerpačka nebo vodní pohon). Řešení se však ukázalo jako nevhodné, přípravné práce byly zastaveny a namísto toho bylo rozhodnuto o stavbě nové vodárny v těsné blízkosti starého vodárenského mlýna. Obec pak oba vodárenské mlýny pronajímala a vodák - mlynář pečoval o vodárenský stroj, obě vodárny byly v provozu souběžně a měly shodné poslání, čerpat vodu do vodárenské věže v historickém jádru. Ze staré vodárny se dodnes zachovalo jen kamenné obvodové zdivo a masivní zaklenutý strop. V místě nové vodárny je dnes kotelna.

Městské kašny

O počátcích a původní podobě táborských kašen dnes můžeme vést pouze diskuse. Podle dostupných pramenů se za základní datum jejich vzniku považuje počátek 16. století, kdy začal pracovat proslulý vodní stroj, který vytlačoval vodu do areálu města. První kašny vznikaly na místech původních tzv. cisteren (vyhloubených nádrží na dešťovou vodu) tím, že k nim byl postaven dřevěný stojánek spojený s potrubím, kterým byla do kašny přiváděna voda. Takové kašny vyčnívaly jen částečně nad povrch ulice, kde měly dřevěné roubení zakryté prkny. Nejstarší kašny sloužily, kromě zásobování obyvatel vodou, především k hašení častých požárů, proto byly u nich kádě na smykách připravené k rychlému odtažení k ohni. S postupem času kašen přibývalo, a protože začaly plnit i funkci okrasnou, měnila se výrazně i jejich podoba. Kolik jich však v Táboře původně bylo a kde všude se nalézaly, to již dnes nelze zodpovědně říci.

O vzniku a osudech většiny dosud existujících kamenných táborských kašen není zachováno mnoho zpráv. Předpokládá se, že téměř všechny vznikly během druhé poloviny 19. století nebo alespoň v tomto období získaly svou definitivní podobu, vyjma nejznámější kašny na Žižkově náměstí. Kolem roku 1843 bylo rozhodnuto, že díky nedostatku vody bude na Žižkově náměstí postavena další kašna, která byla skutečně vystavěna, ale protože byla díky vážným nedostatkům a závadám nepoužitelná, byla po důkladné opravě umístěna na Klášterním náměstí (dnes Mikuláše z Husi), kde stojí dodnes. V případě dalších dosud existujících kašen, které se nacházejí na Tržním náměstí, v ulicích Dlouhé, Křížové, Děkanské a na rozhraní ulic Koželužské a Kotnovské, nemáme k dispozici téměř žádné údaje. Kamenných kašen bylo ve městě více a obec jim věnovala odpovídající pozornost, starala se o jejich technický stav, proti poškození mrazem je chránila dřevěnými kryty a obkládala hnojem, pro jejichž obměnu hledala ekonomicky výhodné zdroje - můžeme se např. dočíst, že roku 1873 byla vydána vyhláška (bubnem a na vrata) o veřejné dražbě na zřízení nového zimního peření pro kašnu na hlavním náměstí, nebo že v roce 1890 oznamuje městský stavitel Procházka, že vodák Sedloň provádí nedostatečné izolování kašen na zimu, používá mokrý, tekutý, shnilý hnůj, ze kterého vytéká močůvka v Pražské ulici a na Klášterním náměstí... Svůj význam začaly kašny ztrácet od konce 19. století, když byl vybudován druhý vodovod ze Zavadilky, který dodával pitnou vodu do výtokových stojanů, rozmístěných po městě. Kašny pak sloužily jako zásobárny užitkové vody, později přestaly svou funkci plnit úplně a řada z nich zanikla. I přesto, že všechny zmíněné kašny poznamenal méně či více zub času a všechny musely projít rekonstrukcí, jsou dodnes funkční, což jasně vypovídá o precizně odvedené práci našich předků.

Renesanční kašna na Žižkově náměstí

Pochází z roku 1567-1568 od Ondřeje ze Sušice. Kámen na její stavbu pochází ze skály u Dobré Vody u Pelhřimova. Ve středu kašny na vysokém kamenném sloupu je umístěna postava s praporkem v ruce. Podle posledních bádání ona postava nepředstavuje ani postavu Koudelky či Hromádky, ale "jen symbol a znak města samosprávného a jeho hrdelního práva". Domníváme se, že se jedná o jistou obdobu tzv. Rollandových sloupů v řadě německých měst.

Obec kašně věnovala vždy náležitou pozornost. V srpnu 1877 kašnu poměrně rozsáhle opravuje zdejší stavitel Fr. Klier. Ze října téhož roku pochází i nákres nového bednění na kašnu, které vypracoval městský stavitel M. Procháska.
Kašna pak postupně chátrala a v roce 1910 v táborském týdeníku je zveřejněna informace a neutěšeném stavu kašny, včetně praskliny, z níž vytéká voda. Roku 1925 byla oprava kašny svěřena táborskému sochaři J. V. Duškovi.
Další oprava proběhla kolem roku 1968. Byla součástí komplexního předláždění Žižkova náměstí.
Poslední kompletní rekonstrukce proběhla v letech 1996. Při opravě kašny pro špatný stav sochy bylo rozhodnuto pořídit kopii, kterou zhotovil sochař Václav Dušek. Originál sochy je uložen v depozitáři. Novinkou je večerní osvětlení kašny.

Virtuální prohlídku - 360° pohled na kašnu a Žižkovo náměstí si můžete prohlédnout zde: https://www.360travel.cz/tabor-kasna-na-zizkove-namesti

Kašna na náměstí Mikuláše z Husi

Kašna na Žižkově náměstí měla dostat v polovině 17. století další "posilu". Roku 1645 nařídil arcivévoda Leopold Vilém pro nedostatek vody vykopat další novou studnu. Kopání studny zajišťovali horníci z Ratibořských Hor. Roku 1669 byla prováděna revize jejího stavu, neboť hrozilo nebezpečí jejího sesuvu. Roku 1672 byla studna definitivně zasypána.

V prvé polovině 19. století se jednalo o bytí či nebytí kašny na náměstí. Z roku 1843 pocházejí zprávy o postavení nové kašny mezi původní kašnou směrem k dnešnímu městskému úřadu. Kameníkem měl být Jan Šalda. Po jejím napuštění se zjistilo, že základ na jižní straně se sesedl a jedna z desek ve dně z tohoto důvodu praskla. Začalo se naléhat, aby byla kašna přemístěna jinam. Přemístěna byla roku 1850 na Klášterní náměstí - dnes náměstí Mikuláše z Husi. Původní kašna byla patrně při této příležitosti opravena, definitivně usazena.
Poslední její rekonstrukce, jejímž investorem bylo město Tábor proběhla v roce 1993.

Kašna na Tržním náměstí

Podle dochovaných pramenů (konkrétně mapy stabilního katastru z roku 1830) byla kašna na Tržním náměstí původně kruhová. Nacházela se přibližně ve stejném místě než došlo k jejímu novému přemístění v rámci rekonstrukce Tržního náměstí. Lze se tedy domnívat, že před současnou čtyřhrannou kamennou kašnou zde existovala během prvé poloviny 19. století jiná, zlikvidována neznámo kdy a nahrazená v neznámé době (asi po polovině 19. století) stávající kašnou.
V roce 2001 probíhala kompletní rekonstrukce Tržního náměstí. Součástí bylo i nové umístění kašny a vybudování pítka.

Zaniklá kašna v Pražské ulici

Toto jakési minináměstíčko na počátku Pražské ulice se od 16. století nazývalo "na louži". K. Thir ve své knize Staré domy a rodiny táborské soudí, že zde snad od založení Tábora existoval rybníček k zachycování dešťové vody jako požární nádržka k hašení případného požáru. Kašna se poprvé připomíná na počátku 18. století. Ovšem její kamenná podoba, jak je např. zachycena na unikátní pohlednici asi z dvacátých let 20. století, pochází bezesporu někdy až z druhé poloviny 19. století. Uvedená kašna byla necitelně a zcela zbytečně odstraněna na konci šedesátých let 20. století.

Kašna Děkanská ulice č. p. 300

O této kašně nevíme téměř nic. Její vznik se předpokládá ve druhé polovině 19. století. Byla rekonstruována v roce 1994.

Kašna Kotnovská ulice č. p. 143

Dle stabilního katastru z roku 1830 lze předpokládat existenci čtvercové kamenné kašny na rohu Kotnovské a Koželužské ulice. Byla rekonstruována v roce 1994.

Kašna Křížová ulice č. p. 94

Ke kašně se váže tato událost. Táborská městská rada se dozvěděla, že v Praze jsou údajně likvidovány kamenné kašny, a proto se v roce 1884 oficiálně písemně obrátila na pražskou městskou radu se žádostí o odprodej nějaké staré kašny "v dobrém či obstojném stavu prostřední velikosti". V lednu 1885 obdržel Tábor odpověď, kde se uvádí, že zmíněné žádosti "vyhověti nelze, poněvadž obec pražská na ten čas žádné takové potřebné kašny nemá".

Mezitím komise ustanovená městem vybrala nejvhodnější místo k umístění kašny v uličce mezi domy č.p. 94 a 95. Tvar, rozměry a kreslený návrh pochází od městského stavitele M. Prochásky. Práce byly přiděleny kamenickému mistru Josefu Čmolíkovi z Peckovy Lhoty (u Milevska). Kašna byla do Tábora dopravena v červnu 1885, avšak až v březnu roku 1886 bylo komisionálně potvrzeno, že kašna je v úplném pořádku.

I tato kašna prošla rekonstrukcí v roce 1993.

Kašna Dlouhá ulice

"Vodní" kašna se připomíná od roku 1796. V roce 1875 vznikl nákres nové (anebo obnovené) kamenné kašny vypracovaný A. Kinzlem. Podle připojeného přípisu z roku 1876 se měla kašna postavit "v zeď" - tedy do jakéhosi výklenku tak, aby "dvě třetiny do zahrady a jedna třetina do ulice zasahovala". Koncem roku 1876, možná o rok později, tak vznikla jedna z nejmalebnějších kašen. Jméno tvůrce však neznáme. Poslední její rekonstrukce, jejímž investorem bylo město Tábor, proběhla v roce 2001.

Měšťanské domy

Stávající měšťanské domy dostaly svou podobu převážně až po velkých požárech v letech 1532 a 1559. Jejich jádra i exteriéry jsou u mnohých pozdně gotické, především však renesanční. V malé míře je zastoupeno baroko, rokoko či empír.

Charakteristická je bohatá výzdoba domů freskami, sgrafity a zdobenými štíty. Z domů obklopujících Žižkovo náměstí jmenujme např. Škochův, Lichvicovský a Ctiborův dům a domy čp. 17, 18 a 19. Krásně zdobené domy freskami či sgrafiti, jako je Stárkův dům, můžeme vidět v Pražské ulici.

Podrobnosti o jednotlivých domech najdete v propagačním materiálu o městě Tábor, který je k dispozici v Infocentru Města Tábora a také na tomto webu v sekci Prohlídkový okruh (https://www.visittabor.eu/prohlidkovy-okruh).

Bechyňská brána a věž Kotnov