Skalice
Na jihovýchodním okraji vesnice Skalice stával kdysi stejnojmenný hrad. Podle písemností existovalo panské sídlo ve Skalici již ve 13. století. Dnes je toto místo volně přístupné a jsou zde vidět zbytky příkopů.
Skalický hrad se nachází na nejasné hranici mezi hrady a tvrzemi.
Hrad
Skalice je zaniklý hrad na okraji stejnojmenné vesnice u Soběslavi v okrese Tábor. Stával na výrazné terénní hraně nad řekou Lužnicí poblíž kostela svatého Šimona a Judy. Na severozápadním okraji hradu byla později postavena usedlost čp. 132.
Skalický hrad se nachází na nejasné hranici mezi hrady a tvrzemi, ke kterým bývá obvykle řazen. Tomáš Durdík jej však vzhledem k rozsahu a historickým zmínkám klasifikoval jako hrad.
Historie - panské sídlo ve Skalici existovalo nejspíše již ve třináctém století, protože z let 1265 a 1266 je doložen predikát Vítka ze Skalice, který byl synem Vítka z Klokot, a patřil tedy k rodu Vítkovců. Další zmínka o vesnici pochází až z roku 1377, kdy patřila bratrům Vlčkovi a Valkounovi ze Sedlce. Po nich byli majiteli páni Želčští z Landštejna, z nichž je znám zejména Vilém ze Želče. Vilém prodal platy z jednoho lánu ve Skalici svému bratrovi Vítkovi, který byl farářem v Soběslavi. Posledním příslušníkem jejich rodu ve Skalici byl Jošt z Landštejna a ze Želče, který vesnici po roce 1491 prodal Petru Majnušovi z Březnice.
Na počátku šestnáctého století vesnice patřila Jiřímu Bradáčovi z Toušně, který část skalického zámku odkázal své manželce Markétě ze Rtína. V popisu z roku 1533 je zdejší sídlo označené jako zámek. Markéta ze Rtína se znovu vdala za Prokopa Hýlovce z Polkovic a Skalici mu přenechala, nicméně Prokop o ni musel vést řadu soudních sporů. Po roce 1542 ji prodal Oldřichu Špaňovskému z Lisova, ale zámek se v listinách po roce 1540 neobjevuje, takže je možné, že již byl pustý, nebo dokonce vyhořel, čemuž by nasvědčoval na ploše hradu vyoraný popel. V roce 1550 vesnici získali Rožmberkové, ale roku 1556 patřila jejich úředníkovi Vítu mladšímu ze Rzavého. Posledním drobným majitelem byl od roku 1579 Jindřich Tučapský z Tučap, ale v roce 1594 skalické panství koupilo od Petra Voka z Rožmberka město Soběslav, a vesnice přestala být střediskem panství. V té době se připomínal pouze poplužní dvůr.
Předhradí hradu se pravděpodobně nacházelo v místech novodobé usedlosti na severozápadním okraji hradu. Hradní jádro s výjimkou strany nad řekou dosud obíhá val a za ním široký příkop, který vymezuje přibližně pětiúhelníkovou plochu beze stop zástavby. Podle Augusta Sedláčka bývalo opevnění na jižní straně zdvojené.
Informace z Národního památkového ústavu
Kostel sv. Šimona a Judy
Původně gotický kostel ze 2. poloviny 14. století, zcela přestavěn kolem r. 1850. Kostel je jednolodní stavbou s pravoúhle zakončeným presbytářem, s přístavkem sakristie a s věží v západním průčelí. Fasády hladké, nečleněné, bez profilací.
Kostel je nepochybně středověkého původu, v roce 1850 přestavěn a v roce 1870 přistavěna věž.
Kostel vybudován téměř na JV okraji obce, situován na rovině mírného pahorku, obklopenou hřbitovem na takřka oválném půdorysu. Hřbitov, ohradní zeď a márnice nejsou památkově chráněné, jde jen o chráněný hřbitov. Kostel je orientován, postaven na půdorysu obdélníka s předstupující věží v ose, na západní straně, závěr je rovný. K severní stěně presbytáře přistavěna podélné sakristie. Fasády jsou hladké, okna dochována lomená, se šambránami.
Kostel odpovídá pojetí kulturní památky podle § 2 a 42, zákona č. 20/1987Sb. O státní památkové péči. Je gotického původu, pohledově dominantní, je dokladem osídlení obce.
zdroj: https://www.pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-simona-a-judy-19777320
O obci
V obci Skalice se nachází mnoho historicky cenných zajímavostí.
Jihozápadně od obce Skalice se nachází mohylové pohřebiště ze 6. století př. n. l. (doba halštatská). V tomto období došlo k dovršení osidlování střední Evropy Kelty a začalo se v hojné míře zpracovávat železo.S naší
vesnicí a blízkým okolím jsou spojené četné vykopávky, které ve Skalici
prováděl pan učitel Josef Švehla od roku 1902, ihned po objevení mohyl
místními obyvateli. V mohylových hrobech byly nalezeny hliněné nádoby,
zbytky udidel, bronzové sekyrky, část meče, ráfy kol, unikátní bronzové
vědérko k napájení koní a bronzová mísa, zdobené bronzové knoflíky a
další předměty, jež jsou uloženy v depozitáři Husitského muzea v Táboře.
Na samém východním okraji vesnice, nad levým břehem řeky Lužnice, v místě dnešního obydlí č. 21 (Kostrbovi) byl vybudován kostel a pod ním v mírném svahu poplužní dvůr s panským sídlem - tvrzí. Ta sice již dávno zanikla, ale až do naší doby se tu zachovaly zbytky valů. Datace skalického tvrziště je velmi obtížná. Jelikož na něm dosud nebyly učiněny žádné nálezy, které by byly řádně vyhodnoceny a archeologická prospekce je prozatím rovněž míjela, nemáme materiál vhodný k určení doby jeho vzniku a existence.
Nejstarší písemné zmínky, které hovoří o Skalici, jsou rovněž velmi
kusé. Vůbec první zpráva z roku 1265 jmenuje Vítka, člena rodu pánů
z Růže, s predikátem "de Scalicz" (resp. "Zcalitz"), ze Skalice. Poslední
zmínka o Vítkovi pochází z roku 1266. Písemné prameny poté mlčí až do
druhé poloviny 14. století. Tehdy žilo několik členů rodu pánů
z Landštejna, píšících se ovšem s predikátem "ze Želče" či "ze Skalice"
podle majetku, který drželi. Byli to příbuzní a zřejmě bratři Jan,
Petr, Vilém, Vítek a Filip. Pro vlastní dějiny Skalice, z níž rod pánů
Želečských z Landštejna vyšel, však byl nejvýznamnější poslední ze
sourozenců, Filip. Nebyl sice jediný, komu ves náležela, držel však její
podstatný díl. V této souvislosti je zajímavé, že podací právo ke
skalickému kostelu, připomínanému poprvé k roku 1369, vlastnili roku
1377 bratři Vlček a Valkoun, držitelé nedaleké tvrze Sedlec.Zpráva
z roku 1416 je poslední dosud známá, kterou o Filipovi máme. Skalické
zboží přešlo zřejmě na jeho syna Viléma, který se v již zmíněném
protestním listu psal, na rozdíl od otce, s přídomkem "ze Skalice".
Následující majetkový vývoj skalického zboží není pro nedostatek
písemných zpráv zřejmý. Dosud neznámým způsobem je získal někdy počátkem
16. století Jiří Bradáč z Toušně. V
letech 1528 - 1540 byla Skalice v majetku jeho zetě Prokopa Hýlovce z
Polkovic. Tentokrát snad "zámek" vyhořel, čemuž nasvědčuje uhlí a popel
na hradišti vyoraný. Skalice
se tak počínaje rokem 1550 stala součástí velkého rožmberského dominia.
Rožmberkové ji nechali připojenou k želečskému panství, k němuž ji
přičlenil pravděpodobně již Oldřich Španovský.
V dějinách Soběslavi se jedním z nejvýznamnějších a nejslavnějších stal rok 1594. Když Petr Vok z Rožmberka začal rozprodávat Choustnické panství, zcela správně uvažovali dva prozíraví měšťané Řehoř Smrčka a Šebestián Roubík, že městu hrozí obklíčení cizí půdou. Přesvědčili městskou radu a požádali Petra Voka z Rožmberka o odkoupení okolních vesnic. Petr Vok žádosti vyhověl. Za 10 000 kop grošů českých odprodal městu Klenovice, Čeraz, Debrník, Vesce, Mokrou, Skalici, Řípec, Nedvědice, Zaluží, Vlastiboř, část Roudné, Svákov, mlýn pod Skalicí, Panský a Svákovský mlýn, okolní lesy Luh, Lužec, Kaplanka, Sladký, Růžebnice, Paseky, Kuchyňka, část řeky, potoky a k nim náležející rybníky, mnoho luk, pastvin, zahrad, sadů a chmelnic.
Skalická Tvrz stála nad sráznou strání na Lužnici. Byla dřevěná, obehnaná příkopem a dřevěnou ohradou. Hradiště bylo chráněno dvojitým valem a na severu a jihu rybníky. Ke skalické tvrzi se spojí i známá skalická pověst o vzniku vzácného obrazu Ukřižování Páně, předávaná z generace na generaci. Obraz se v současné době nachází v depozitáři Národní galerie v Praze.
Pověst "Skalický padělatel" Na skalické tvrzi zhřešil zeman. Vztáhl ruku na královské právo ražení peněz. Hluboko ve sklepě své tvrze, ukryt před nepovolanými zraky, shromáždil penězokazecké náčiní a pustil se do zločineckého díla. Počínal si přitom tak dovedně, že dlouho unikal spravedlnosti - tak k nerozeznání byly peníze jím vyrobené od těch, které vycházely z královské mincovny. O to přísnější měl být trest, když zemanova činnost vyšla najevo. Sám král se chtěl vypořádat s člověkem, který se pokusil znevážit jakost měny, tolik ceněné v očích zahraničních kupců. Přitáhl s oddílem vojáků až ke skalické tvrzi a nechal vsadit zemana do vězení. Uprostřed tmy a žalostného osamění dal se zeman záhy na cestu pokání. Uprosil dokonce své žalářníky, aby mu sehnali lipové dřevo a pestrou paletu barev. Slíbil, že do vynesení rozsudku zhotoví pro svého krále dar. Snad se mu podaří obměkčit jeho srdce, aby byl při posuzování viny shovívavý. Sotva dostal zeman potřebné, pustil se do práce. Nejedl, nepil - pracoval. Zdálo se, že je stravován jakýmsi vnitřním žárem, který mu nedovolil vzdálit se od nehotového díla. Když nadešel den soudu, nechal si král předvést viníka. Zeman padl před svým pánem na kolena a s výrazem upřímné pokory mu podával svou práci.
Král i jeho rádcové užasli. Zemanovou rukou se proměnilo obyčejné dřevo v obraz svítící jasnými barvami. Byl na něm namalován Kristus přibitý na kříži. Pod ním zpodobnil zeman několika zdařilými tahy klečícího kajícníka. Nebylo pochyb, že tím klečícím, který obrací prosebné oči vzhůru je sám provinilý zeman. Z výše svého utrpení hleděl na něho Kristus. V jeho tváři nebylo zatvrzelé odsouzení viníka, ale bylo z ní možno vyčíst pochopení pro lidské slabosti a odpuštění.
Král hleděl střídavě na obraz, střídavě na zemana. Pochopil? Nikdo se
neodvážil porušit význam chvíle. Náhle král vstal, přistoupil k zemanovi
a pozvedl ho ze země. Před užaslými zraky všech přítomných mu
slavnostně udělil milost. Zeman se slzami v očích králi děkoval. Mohl se
svobodně vrátit domů. To ale ještě není konec příběhu. Kdybychom se
domnívali, že se po této lekci zeman polepšil, krutě bychom se mýlili.
Sotva se trochu sebral po vězeňské újmě, pustil se do padělání peněz s
ještě větším zápalem. Snad chtěl dohnat to, co zameškal v cele. Jeho
nehodnotné peníze s malou zásobou drahého kovu znovu zaplavily trh.
Ale královo oko bdělo. Panovník se záhy dozvěděl, že ten, kterému velkomyslně daroval milost, ho sprostě podvedl. Přitáhl s velikým vojskem znovu před tvrz a snadno ji dobyl. Aby zabránil zemanovi v páchání další nekalé činnosti, dal tvrz do základu vypálit. Zeman se zachránil na poslední chvíli, když vklouzl do tajné sklepní chodby, jež ústila v nedalekém lese Vršky. Tam prý zakopal svůj zlatý poklad. Dodnes se říká úzké prohlubině v lese "Zlatá jáma". Zemana již nikdo nikdy nespatřil.
V místech dochovaného původního sklepení v č. 21 byly začátkem 80. let 20. století prováděny sondáže, přítomnost žádné chodby se však nepotvrdila.
Na hradišti byl vystavěn ve 13. století kostel, zasvěcený sv. Šimonu a Judovi. Dnes je filiálním kostelem fary soběslavské. Ve 14. století byl farním. Fara kolem roku 1680 shořela. Zůstal z ní snad sklep, odkrytý roku 1904, červenicí vyplněný, v blízkosti pozemků zvaných "Farářka", "Včelník", "Ohrada". Asi roku 1870 byl kostel sklenut a vystavěna věž, na níž je zvon z roku 1683, zvaný "Uměráček". V roce 1928 byly sbírkami zakoupeny dva zvony. V kostele je umístěna stará středověká křtitelnice. Okolo kostela se nachází hřbitov. Vzácnou památkou skalického kostela byl obraz z 15. století "Ukřižování Páně", který zde visel až do roku 1902.
Skalický kostel je výraznou dominantou obce Skalice.
